Tenkrát jsem se ještě na všechno nový moc těšila.
Prvně jsme spali v baráčku po němcích. Vonělo to tam dřevem a vlhkem.
Prvně jsem slyšela slovo „soutěska“, prvně jsme nakupovali z krámu v autobusu, který tam jezdil 2x v týdnu, prvně jsem šlápla do kravského lejna a vůbec poprvé jsem cítila něco jako krásný pocity z koukání po přírodě.
To prostředí na mně zapůsobilo tak, jako dosud nic. Poprvé jsem totiž brečela bez výprasku. Jen proto, že se mi mezi těmi skálama se spoustou vody strašně, .. strašně moc líbilo.
Můj první pionýrský tábor
Tohle mi fakt není jasný.
Ani já ani brácha (ještě) nejsme pionýři a přesto tam musíme! No uvidíme, co tam bude za lupínky.Už jenom ty přípravy fakt stály zato.
Máma po večerech štupovala fusekle, protože tolik kusů pro dva dohromady zkrátka v naší náhle zchudlé rodině nebylo.
Mamča byla vždycky poctivka, tak když otec přinesl potvrzené poukazy z práce, včetně seznamu označených věcí ssebou, pečlivě a přesně podle požadavků od vojáků plnila naše loďáky.
Babička z Dolan přidala mámě nějaké peníze, tak jsme měli i nové tenisky za 16,50 Kčs,- (takové ty modré s bílou gumovou špičkou). Polokecky (ty bílé s černýma pruhama) se dělaly až později.
Dostali jsme taky nové galoše (tedy já, brácha měl holínky). Galoše to byly gumové botky na zip, s chlupatinkou kolem, a dovnitř jste se obouvali i s bačkůrkami.
Na teplácích, svetrech i na ručníkách jsme měli vyšívané iniciály. Ostatní prádlo jsme si značili inkoustovou tužkou. Každý jsme měli vylepený seznam věci uvnitř na víku svého kufru.
Konečně odjíždíme.
Vojáci měli prý vždy super „lágry“ pro děti. (no uvidíme – až nakoukneme mezi pionýry)
Přijeli jsme do místa, kde stál ohromný zámek. Sice měl kolem sebe lešení, ale vypadal celkem majestátně a zachovale.
Hned u autobusu nám přečetli rozdělení do oddílů a na pokoje.
Sotva jsme se začaly znát jmény, a bylo téměř jasné kdo z koho (na pokoji nás bylo osm, ale žádnou vyloženou protivu jsem tam neviděla) připravoval se na třetí den výlet do okolí. Už se všichni strašně moc těšíme, jak budeme utrácet své (většinou chabé) kapesné v nejbližší cukrárně.
Šlapeme asi hodinu, když zaznamenám nějaký rozruch kolem vedoucích. Všichni kolem nás doslova kmitali, a pořád se nám dívali do vyděšených ksichtíků.
Najednou ta starší zavelela STOP!
Museli jsme udělat čelem zad a pochodovat zpět do tábora. Bylo nám málo platné veškeré reptání a nevole.
Na zámku nás postupně brali na marodku.
Bráchu si tam rovnou nechali. Druhý den už byla plná obsazených postelí i chodba u marodky a bylo i nám dětem jasné, že se děje něco neobvyklého.
Pravda, když jsme byly z domova pátý den, přijeli za námi naši, a neměli málem ani kde zaparkovat.
Všichni mobilní rodiče si přijeli pro svoje ratolesti, neboť v táboře vypukla epidemie zarděnek.
Vlnky se mi sem nevešly, ale dělaly jsme je pěkný s bráchou v další části těhle vypečených prázdnin,
když jsme byly odvezení do Dolan mezi burany, a když jsme za tohle slovo dostaly párkrát přes hubu. ..
Ale to až příště ..